Hg

Rtuť je při obyčejné teplotě kapalný stříbrobílý, silně lesklý kov. Za atmosférického tlaku vře při 356,95 °C a tuhne při -38,84 °C.

Rtuť lze snadno emulgovat roztíráním s tukem (šedá mast). Energickým třepáním se dá rozptýlit na černý prášek. Čistě vodné koloidní roztoky rtuti se získávají jen velmi obtížně. Za přítomnosti ochranných koloidů je však rtuť v koloidním vodném roztoku stálá. Koloidní rtuti se používá v lékařství do injekci, protože má i při velmi značném zředění silné baktericidní účinky a je mnohem méně jedovatá než její rozpustné soli.

Na suchém vzduchu se čistá rtuť za obyčejné teploty neoxiduje. Zahřívána na teplota blízkou teplotě varu za přístupu vzduchu se zvolna mění v kysličník. Ten se však při silnějším zahřívání opět rozkládá. Na vlhkém vzduchu nebo je-li nečistá, pokrývá se rtuť již za obyčejné teploty brzy vrstvičkou oxidu. Velmi živě reaguje i za obyčejné teploty s chlorem. Také s jemně rozptýlenou sírou se rtuť slučuje při roztírání již za obyčejné teploty. S fosforem se naopak přímo neslučuje ani za vyšší teploty; v roztaveném fosforu se pouze rozpouští. Rtuť se rozpouští v horké koncentrované kyselině sírové a také v koncentrované i zředěné kyselině dusičné. Podle toho, zda je v nadbytku rtuť nebo kyselina, vznikají přitom bud soli rtuťné, nebo soli rtuťnaté. V lučavce se rtuť rozpouští velmi snadno za vzniku chloridu, nerozpouští se však v kyselině chlorovodíkové prosté vzduchu a ve zředěné kyselině sírové. Důvodem toho je její postavení v elektrochemické řadě napětí napravo od vodíku, takže jej nemůže vytěsnit. Z roztoku se rtuť vylučuje působením četných kovů, také mědi. [Remy H.: Anorganická chemie, SNTL, Praha 1972]

Je jedním z nejstarších a dosud nejdůležitějších průmyslových jedů.

Historie otrav rtutí je velmi pestrá a zajímavá. Rumělka byla jako barvivo používána v Egyptě, v Indii a v Číně již od pradávna (v Egyptě jistě již před 3300 lety). Velmi dávno byl objeven i účinek rtuti a jejích sloučenin, neboť se objevují mezi léky. O otravě rtutí jako o nemoci otroků, kteří pracovali v hispánských dolech, se zmiňují prameny již v počátcích římského císařství. V průběhu věků rostly pak znalosti o otravě tak, jak se rozvíjelo upotřebení rtuti a jejích sloučenin. Postiženi byli horníci v nejstarších rtuťových dolech ve Španělsku, od konce středověku v Istrii s posléze v Kalifornii. Postiženi byli alchymisté, mastičkáři i jejich pacienti, pozlacovači, výrobci zrcadel v Benátkách a v Norimberku, kloboučníci, zubní lékaři. Ohroženy byly i osoby, které se rtutí přímo nepracovaly: námořníci dopravující rtuť na svých lodích, děti ze znečištěných šatů svého otce, při požáru rtuťových dolů v Istrii dokonce obyvatelstvo v celém okolí. Se rtutí přichází i v současnosti do styku řada osob, neboť její užití je velmi široké - usměrňovače, elektrolysa, teploměry, polarografy a jiné přístroje, barviva, mořidla, léky a řada dalších odvětví.

Rtuť se v těle normálně nachází ve stopách (1 až 10 µg.kg^-1), biologický význam podle dosavadních výzkumů nemá.

Akutní otrava je nejčastější, nejlépe známá a nejtypičtější po požití chloridu rtuťnatého. Projevuje se za malou chvíli po požití pálením v ústech, obtížným polykáním, sliněním a bolestmi na prsou a v břiše. Po požití velkých dávek může již v tomto stadiu dojít ke kolapsu a smrti. Jinak nabývají v dalším průběhu bolesti charakteru trýznivé břišní koliky a dostavují se krvavé průjmy. Od druhého dne otravy jsou znatelně zduřeny slinné žlázy a začíná zánět ústní sliznice. Kolem zubních krčků je šedý lem, zuby se v dalším průběhu zánětu uvolňují a mohou i vypadat. Za dva až tři dny se dostavují známky poškození nejtypičtější pro akutní otravu anorganickou rtutí: porucha ledvin (nekrosa stočených kanálků, sublimátová ledvina). Vylučování moči je omezeno nebo přestává vůbec, objevují se otoky a další příznaky provázející selhání ledvin. Zánět sliznic zažívacího systému pokračuje, bývají poškozena i játra a často se objevuje vyrážka podobná vyrážce spálové. Pro osud nemocného je však rozhodující stupeň poškození ledvin. Před možností nahrazení jejich funkce umírala většina postižených za velkého utrpení dříve či později v urémii.

V případech, ve kterých došlo k prudké otravě vdechováním par rtuti nebo prachu sloučenin, nejsou bezprostředně po takové expozici příznaky od zažívacího systému, nýbrž známky podráždění dýchacích cest, zánět průdušek až zánět plic. Tyto příznaky jsou však brzy zatlačeny do pozadí příznaky, které jsou stejné jako při požití, včetně zánětu sliznice ústní, takže při požití nejde jen o místní účinek.

Mezi akutní a chronickou otravou rtutí jsou často nezřetelné přechody. Po větší, a třeba i jednorázové expozici (často inhalační při koncentracích 1 až 10 mg Hg/m³) je popisována kovová chuť v ústech, bolesti hlavy, později vředy na rtech a tvářích, vyrážka a další více či méně výrazné příznaky akutní otravy, které mohou vymizet asi ve dvou týdnech, mohou však i přejít v obraz otravy chronické.

Chronická otrava rtutí nemá vždy stejné počáteční projevy. Ve většině případů předcházejí příznaky poškození zažívacího traktu plnému rozvinutí příznaků nervových, které jsou pro chronickou otravu rtutí charakteristické.

Již po několika dnech až týdnech expozice může dojít k nechutenství, ke zvýšenému vylučování slin (ptyalismus mercurialis) a k zduření slinných žláz. Velmi často a brzy na to navazuje zánět sliznice ústní (stomatitis mercurialis), doprovázený zápachem z úst a zvláštním měděným zbarvením patra. Tvoří se šedý lem kolem zubů, dříve byl často popisován i zánět žaludeční sliznice. Dosti častá je kromě toho úporná rýma, krvácení z nosu, záněty vedlejších dutin nosních i onemocnění hltanu a hrtanu.

Většinou dochází však k projevům chronické otravy plíživě v průběhu měsíců až let práce, především práce s kovovou rtutí. Charakteristické jsou pomalu a nenápadně vznikající nervové poruchy, které mohou být i bez jakýchkoli předchozích příznaků od zažívacího systému. Projevují se nejdříve v činnosti kůry mozkové. Je to nemožnost soustředění, často předrážděnost a nesnášenlivost (erethismus mercuialis), zapomnětlivost, pocit únavy a slabostí. Postižení jsou trápeni závratěmi a neurčitými bolestmi. Jde tedy v počátcích o stesky, které jsou běžné u neurotiků a jejich spojitost s expozicí nebyla a není proto často bez použití moderních vyšetřovacích metod  poznávána nebo uznávána. Brzy se však při dále se rozvíjejícím obrazu otravy objeví objektivně lehce zjistitelné úchylky. Jde v první řadě o jemný třes, který zachvacuje hlavně ruce, oční víčka, rty a jazyk. Postižení nejsou schopni jemných pohybů prstů; třes je tím větší, čím více se snaží své pohyby koordinovat (intenční třes), a čím více jsou příslušné svaly unaveny. Typické je při rozvinutém obraze tohoto třesu (tremor mercurialis) písmo: jeho začátek je poměrně dobrý, při dalším psaní se však stává písmo roztřeseným až zcela nečitelným. Někdy přistupují poruchy hmatu, mravenčení (parestesie), bolesti (neuralgie), částečné obrny (paresy), v těžkých případech poruchy zrakového traktu (skotomy), poruchy sluchu a rovnováhy. Neurologický obraz může dosti dobře odpovídat obrazu mnohočetné sklerosy, méně častý je obraz parkinsonismu s klidovým třesem a sníženou pohyblivostí i nedostatkem mimiky. Pro klasickou chronickou otravu rtutí je typická velká spavost, jsou však naopak popisovány případy spojené s nespavostí. Někdy se mění řeč, postižení vyrážejí rychle a krátce jednotlivá slova a je jim těžko rozumět (psellismus mercurialis). U otrav, které připomínají parkinsonismus, je řeč naopak pomalá a monotónní. Postižen je pravidelně i vegetativní systém (dermografie, pocení). V pozdních stadiích těžkých otrav, které jsou dnes velmi vzácné, docházelo až k závažným a irreparabilním psychickým změnám, dále ke zchátralosti a kachexii, spojené se změnami ve střevech, játrech a ledvinách. Jinak je postižení ledvin, které je typické pro akutní otravu, při chronické otravě velmi vzácné. Neobjevují se při ní vážnější známky poškození krvetvorby, jen někdy se prokazuje lehká chudokrevnost, vzácně lymfocytosa a eosinofilie. Velmi časté jsou účinky na zrak. Zúžení zorného pole se pokládá za jeden z prvních příznaků. Dlouho je již známo šedé, šedočervené nebo zelené zabarvení oční čočky (mercuria lentis). Postižena může být i rohovka. Popisovány jsou změny elektrokardiogramu a poškození kůry nadledvin.

Pokud se týče vztahu expozice a stupně otravy, uvádí se, že 1 g rtuti způsobuje perakutní a rychle smrtící otravu, 150 až 200 mg akutní a často smrtící otravu, 0,5 až 1 mg denně vede po několika týdnech k chronické otravě a méně než 0,005 mg denně vede k příznakům pouze u zvláště citlivých osob.

Rtuť se vylučuje močí, slinami, stolicí, potem, byla nalezena i v mléce kojících žen. Prakticky významné je vylučování močí, které: je nepravidelné a trvá dlouho i po skončení expozice. Hodnoty přes 10 µg.kg^-1 se považují za známku zvýšené expozice.

Z hygienického hlediska je průměrná NPK[1] 0,05 mg/m³ a mezní 0,15 mg/m³.

Plicní resorpce par elementární rtuti je velmi vydatná, rozdělovací koeficient par rtuti pro krev/vzduch je asi 20. Při chronické expozici se rtuť zpočátku v těle kumuluje, až se vytvoří rovnováha mezi vstřebáváním a vylučováním. Vylučování rtuti je velmi pomalé a trvá několik měsíců až let po skončení expozice.

V literatuře jsou uváděny výsledky měření z nichž vyplývá, že při expozici průměrně 0,05 mg/m³ vylučovalo 80% osob méně než 200 µg.kg^-1 moči, ale maximum bylo až kolem 500 µg.kg^-1. 

V rozmezí 150 až 300 µg.kg^-1 moči, byl pozorován toxický vliv rtuti.

Jako normální hodnoty pro osoby nevystavené expozici (fyziologická hladina) jsou považovány hodnoty v krvi 5 µg.kg^-1 a moči 10 - 20 µg.kg^-1.